Myši patří do nebe

Brána se sama od sebe otevřela a Šupito pomalu s bušícím srdcem proklouzla na druhou stranu. Šla co noha nohu mine a na každém kroku se rozhlížela. Do neznámých míst vstupovala vždycky opatrně. Všude mohlo číhat nebezpečí a rozumná myš s tím musela počítat. Proto nikdy neriskovala – ani když byla mrtvá.

Za bránou se prostírala louka a na ní se klikatila pěšinka mezi kapradím. Vedla k vysokým borovicím. Vypadalo to tu podobně jako za hájovnou, takže Šupito ze sebe brzy setřásla všechnu úzkost. Koupelna musí být tam, kde je voda, pomyslela si a rozběhla se po pěšině směrem, odkud slyšela bublání a zurčení.

Za chvíli dorazila na kraj lesa. Tam zůstala stát a bezradně se rozhlížela. Doma, ve svém lese, znala každý pařez, každý kámen, ale tady se bála, že zabloudí. Pěšina se kamsi vytratila, bublání vody se ozvěnou rozléhalo z různých stran a ona nevěděla, kudy dál.

„Pořád rovně!" ozvalo se nad ní. Zvedla hlavu a uviděla strakapouda. Seděl na větvi borovice a zvysoka, jak to dokážou jenom strakapoudi, si Šupito prohlížel. „Nová, co?"

„Hledám koupelnu," řekla Šupito zdvořile. Rozhodla se, že si nebude strakapoudova povýšeného tónu všímat. Je přece myš – bude se chovat slušně, ne jako někdo!

„Že vy myši pořád něco hledáte!" utrousil strakapoud. „Ještě jsem neviděl jedinou, která by běžela rovnou za zobákem!"

„To bude asi tím, že my myši žádný směšný, ukoptěný zobák nemáme," neodpustila si Šupito jízlivou poznámku. S některými tvory se při nejlepší vůli nedalo mluvit vlídně! Ale strakapouda její odpověď ani v nejmenším neurazila.

„To je síla, to si musím zapamatovat! Řeknu to datlovi, až ho uvidím!" rozřehtal se. „Na něj se to přesně hodí: směšný, ukoptěný, smradlavý zobák!"

„Smradlavý jsem neřekla!"

„Řekla neřekla, datla to dožere. Už se těším, jak se bude vztekat. Je totiž příšerně nafoukaný, na všechny kouká shora," poučil ji strakapoud a vznesl se.

„Počkej, kudy mám běžet?" zavolala Šupito.

„Že vy myši pořád běháte! Poleť se mnou, jsme tam za chvilku!"

Šupito si uvědomila, že vlastně umí létat. Jak na to mohla zapomenout? Vznesla se a v mžiku strakapouda dohonila.

„Pořád rovně?" křikla na něj.

„Pořád," přikývl a Šupito zaslechla, jak se v letu pochechtává. „Pořád rovně za tím směšným, ukoptěným, smradlavým zobákem!"