Strado a Varius

Housle se na sochu znovu pozorně zadívaly. Tentokrát ale spatřily jen nehybný výraz kamenných očí. „Krásně se tu spí, ticho jako v kostele," hlaholil pan Zámyš. Ze tmy pokoje se ozval přidušený výkřik a následovala rána. „Co je to?" vyděsil se houslista Varius. Smyčec zapomněl na své pohmožděné klouby a chytil se houslisty za rukáv. Pan Zámyš sáhl po vypínači a pokojem se rozstříklo bílé světlo. V křesle seděl nasupený výr a nevrle mžoural na příchozí. „To je Papageno," rozzářil se pan Zámyš. „Bydlí na Bertramce řadu let. Je to strašně starý a taky nemotorný výr," dodal a zvedl ze země tlustou knihu. ,Pořád něco rovná." „Nic nerovnám, ale studuji." Ohradil se uraženě výr. „U tebe není klid, pořád koukáš na televizi." „Můžeš tu s námi klidně zůstat," řekly housličky Strado, které si celou dobu ptáka zvědavě prohlížely. „Jak chcete," pokrčil rameny pan Zámyš. „Dobrou noc. Snídaně je v osm."