Malá princezna

„Naše malá princezna se už asi nemůže dočkat. Musíme jít k lékaři na kontrolu. Nevím, kam tak pospíchá, má přece ještě dva měsíce čas.“

„Jak víte, že je to… Malá princezna a ne Malý princ?“ zeptal jsem se. Vzápětí jsem si uvědomil, že to byla hloupá otázka. Každý přece ví, že dnes se díky ultrazvuku dá jasně vidět, jestli se budoucí maminka může těšit na chlapce, nebo na děvčátko.

„Všechny moje přítelkyně, které čekají děťátko, mají takové fotografie. Když se setkáme, ukazujeme si je, jako kdyby už naši maličcí byli na světě. Není to úžasné?“

„To určitě,“ souhlasil jsem a vrátil jsem ten zvláštní obrázek.

Paní sousedka viděla, že nad něčím přemýšlím.

„Ještě jste neviděl takový snímek?“

„Ne,“ přiznal jsem se.

Budoucí maminka se na mě překvapeně podívala a najednou se chytla za bříško. Možná, že ji ta malá právě kopla. Anebo že by to bylo něco vážnějšího? Zbledl jsem.

„Není vám špatně?“ zeptal jsem se s obavou v hlase.

Sousedka zakroutila hlavou. Asi se necítila právě nejlépe, ale nechtěla mě tím obtěžovat. Zacinkala klíči.

„Mám dole auto, budu hned u lékaře.”

Těžké vchodové dveře se hlasitě zabouchly. BUM!

Zůstal jsem na chodbě sám. Když jsem otevřel dvířka poštovní schránky, objevil jsem v ní zvláštní dopis. Nebyla to normální obálka, jen poskládaný list papíru zalepený lepicí páskou. Nejdřív jsem ho chtěl otevřít hned na místě, ale cosi mi říkalo, že si tu neobvyklou poštu mám radši v klidu prohlédnout až doma. Vrátil jsem se do výtahu.

Když jsem byl ve třetím poschodí, uvědomil jsem si, že na dopisu není uvedený žádný adresát. V sedmém poschodí mě napadlo, že ta zásilka vlastně nemusí patřit mně a že držím v ruce cizí poštu. Trochu jsem znejistěl. Když byl výtah mezi sedmým a osmým poschodím, znejistěl i on. Najednou to s ním prudce cuklo a zastavil.

TMA!

TICHO…

„No hurá! Akorát tohle jsem potřeboval. Rozbitý výtah. Vypnuli proud? Nebo se v něm něco zaseklo?“

Povzdychl jsem si a opřel jsem se hlavou o stěnu nehybné výtahové kabinky. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle trčel. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Najednou jsem však měl pocit, že v té tmě nejsem sám. Lekl jsem se. Vytáhl jsem z kapsy mobil.

SKUTEČNĚ!

V namodralém světélku jsem spatřil, že proti mně stojí malé, ani ne šestileté děvčátko.

„Prosím, stlačíš mi devítku?!“ zeptalo se tiše.

„Cože?“ nechápal jsem.

„Sama tam nedosáhnu, je to vysoko!“

„Výtah se zasekl. Nejde nahoru, ani dolu. A vůbec, kdo jsi?“

Nechápavě jsem mžoural do tmy.

„Nevím. Nejmenuju se nijak. Ale tuším, že mi říkali… naše Malá princezna.“