Kosprd s Telecí se plížili příkopem kolem silnice, po které jezdilo jedno auto za druhým. „Něco si stopneme,” navrhoval Kosprd. Ale Telecí se zastavila, založila si ruce v bok a povídá: „A kam jako pojedeme?”
Kosprd se zamyslel. Bylo přece samo sebou, že jsou na útěku, a tudíž se nemohou jen tak vrátit domů, protože to by bylo vyčítání a to by bylo dlouhých rozhovorů a Kosprda by maminka posadila na kanape a dlouho by se mu vyčítavě dívala do očí. Jako tehdy, když na kole přejel davelské babičce nohu.
„Myslím, že pojedeme až k moři,” řekl. Bylo to nejdál, co kdy byl.
Ale Telecí smutně zakroutila hlavou. Najednou se jí pod krčkem stáhla dušička. Cítila se nepříjemně, ale nebyl to strach. V Telecí se ozvalo svědomí.
„Kosprde, my nejsme hodní. Utekli jsme, podváděli jsme a kradli jsme a to není v pořádku. Musíme se vrátit.”
Ale Kosprd trval na svém. „Jedeme k moři, Telecí, a nebuď baba!”
Aby dokázal, že to myslí vážně, vylezl na svodidla a začal mávat, aby stopl nějaké auto. A jedno hned zastavilo. Bylo to policejní auto….