Noc byla tichá. Spali jsme jako když nás majzne palicí po hlavě. Zato ráno, když jsme balili stany, se ozvalo děsivé vrzání.
„Už toho máme dost!“ zařvali kluci. Popadli sekyrku a odvážně vyrazili pátrat do houští.
„Pst… musíme našlapovat opatrně, abychom to nevyplašili.“
Byla to malá chlupatá okřídlená myš s obrovskými tesáky a v teniskách!
„Ty brďo!“
„Náhodou, víš? Já nejsem žádná myš! Jsem strašný upír a jmenuji se Hňupír!“ spustil chlupáč směrem k nám. A pokračoval: „Začněte se bát! Já mám totiž hlad!“
Zírali jsme na něho jako spadlí z majáku.
„Proč veršuješ?“ zmohl se Milan jako jediný na slovo.
„V ústech mých se verše jako vosy rojí. Lidé se prý totiž poezie bojí!”
„Hele, Hňupíre, a teď kápni božskou! Nemáš náhodou něco společného s naší nedobrovolnou stojkou, s Fandovými fialovými fleky a se zmizením lunchmeatu?“
„Ehm, ehm, totiž, jejda…
Fleky to já ne! To strejda.
Ve stojce žes musel stát?
To se ti mohlo jen zdát.
K pořádnému vloupání
nemám jaksi nadání.
A stejně už musím jít,
přejete si jistě klid…”
Hňupírek se při odpovědi snažil nenápadně vypařit v maliní.
Ale kdepak takhle na kluky. Každý z nich chytil Hňupíra za jedno chlupaté ucho a začali s výslechem: „Tak aby bylo jasno, mladej, ty nám teď pěkně vyklopíš, jak to všechno bylo! Nebo tě za ty tvoje tenisky přivážeme ke klacku a uděláme z tebe vodní vlajku!!! Jasný?”
„Jasný!“ pískl upír a poprvé mu došly rýmy.
„Tak jóó,“ řekl zajatec otráveně…„ale když neveršuju, tak neumím V, takže třeba místo veka vikám veka.“ A dal se do vyprávění. „Já tady bydlím u týhle veky, víte? Žiju tuhle s celým naším upívím rodem.“ Se všema jsme kámoši. S rybama, se stvevlíkama, s rakama, s housenkama, s jezevcem, s tchovema… Akorát s jídlem to bylo ňákej čas dost příšerný, protože sát krev už dávno vyšlo z módy. Takže jsme hróóózně dlouho přežívali jako vegetariáni /ti, co nejedí maso. No, ale ládovat se jenom lesníma plodama, to taky nebylo nic moc.”
Leželi jsme na trávě a ani nedutali.
Hňupír vyprávěl dál: „Potom k nám ale po vece začali pviplouvat lidi. Byla to fakt bžunda, páč se dycky nechali lehce vystrašit, jako vy! Hahaha!“ popadal se upír za štětinaté břicho.
„Nejdvív jsme strašením lidí zaháněli jen nudu, pak se ale ukázalo, že můžeme spojit příjemný s užitečným. Vy s sebou v těch malejch víčních plavidlech totiž vozíte dobrůtky. Konzervy! Konečně bylo jasný, proč nás praupír upír kdysi obdavil věhlasnejma tesákama.“ cenil Hňupír pyšně kusadla.
5. Přepiš z podtržené věty správně slova, která upírek neuměl vyslovit:
„Pvece, abychom si mohli votevírat konzervy! Lunchmeat, frankfurtský pávečky, vepvový ve vlastní šťávě! Mňamy!“ skončil Hňupír řeč a mlsně se olízl.
„Tak to je pecka!“ zaječel František nadšeně. Stali se z nás kamarádi.
Ráno jsme snídali čaj se sušenkami a u toho vysvětlovali Hňupírovi, k čemu slouží různé věci, které s sebou vozí lidé na vodu. Náš nový kamarád nadšeně výskal a všechno si na vlastní kůži zkoušel. Mlátil lžící do kotlíku, otevíral a zavíral rybičku, schovával se do spacáku. Nakonec projevil zájem naučit se hrát na kytaru, a tak mu to František ochotně předvedl. Hňupír mu za to názorně demonstroval, jaké další kejkle dokáže s lidským tělem napáchat odvar z žížalího trusu.
Nastal čas balení a hlavně loučení. Čekal nás poslední den plavby a pak šup šup vlakem domů. S Hňupírem jsme si vyměnili adresy a přísahali si, že si budeme psát. Složili jsme stany, nanosili věci do lodí… a já naposledy ze břehu zamávala Hňupírovi.