O praotci Čechovi

Kdysi dávno žily u řeky Visly rodiny dvou bratrů. Jeden se jmenoval Čech a druhý bratr byl Lech. Oba byli vojvodové. Ale dobře jim tam nebylo. V okolí se totiž usadily jiné kmeny a ty byly náramně bojovné. Co chvíli cizí muži někoho přepadli a zabili. Loupili a brali, na co přišli.

„Takhle to dál nejde,“ řekli si jednoho dne bratři. „Zdá se, že tady už nikdy klid nebude. Měli bychom odejít a vyhledat si novou zemi.“

To se ovšem snadno řekne, jenže hůř udělá. Cesta byla nekonečná. A ať šli, kam šli, všude už někdo bydlel! Děti plakaly, ženy naříkaly, že už dál nemohou a že jim docházejí zásoby jídla. Muže, i když zatínali zuby, také bolely nohy… Ale nezbývalo, než v dlouhé cestě pokračovat. Tak putovali, putovali, až se jednoho odpoledne nedaleko před nimi objevila jakási hora. Seděla uprostřed luk jako kulatý bochánek, či jako dnem vzhůru obrácená mísa. „Támhle pod tím kopcem si odpočineme,“ rozhodli bratři. „Stejně už se stmívá…“

Unaveni nekonečným cestováním se všichni uložili ke spánku. Noc byla klidná. Ráno se jako první vzbudil Čech. Tak zas půjdeme dál, vzdychl nešťastně. Ale kudy? Měl bych se odněkud rozhlédnout. Snad z vrcholku hory? Zvlášť vysoký ten kopec nebyl, vystoupit na něj moc námahy nestálo. Jak Čech dorazil nahoru, byl překvapen. No to je nádhera! Řekl si. Ty šťavnaté zelené louky! Ty hluboké lesy, stříbrné řeky a potoky! Slunce svítilo a všechno kolem kvetlo. Vzduch voněl a byl slyšet bzukot včel. Pod modrou oblohou poletovali ptáci, v lese zahlédl srnku a zajíce. Ale co bylo nejdůležitější: nikde, kam oko dohlédlo, nikde ani stopy po lidském osídlení!

Čech běžel zpět dolů. Co mu nohy stačily. Vzrušeným hlasem budil své příbuzné: ,,Vstávejte! Už jsme na místě! Tady je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající!“ Skvělá zpráva. Konečně skončila ta strastiplná cesta! Lidé se hned s velkou chutí dali do práce. Porazili několik stromů a postavili si obydlí, založili pole, zorali je a oseli. Do lesa chodili na lov, v řece chytali ryby… Bylo jim dobře. A té báječné zemi začali říkat Čechy.

Jenom Lecha mrzelo, že si to ráno přispal a že všechnu slávu sklidil jeho bratr. Trápilo ho to tak, že v noci nemohl spát. Po nějakém čase přemluvil svou rodinu a vydal se znovu na cestu. Pryč od hory, kterou nazvali Říp, dál do cizích krajů.