Karlův most

Na jaře roku 1342 sledovali Pražané s obavami, jak stoupá hladina Vltavy. Na pilíři tehdejšího Juditina mostu se šklebila kamenná hlava, kterou lidé pojmenovali Bradáč. Jestliže voda vystoupala až k Bradáčovým vousům, museli obyvatelé Starého města pomýšlet na záchranu svých životů a majetku před povodní.

Toho roku pluly po řece mohutné kry, které se hromadily u pilířů mostu. Jejich nápor byl tak silný, že mu mostní pilíře neodolaly a postupně se zřítily. Most, který po dvě století spojoval vltavské břehy, a nesl jméno královny Judity, byl zcela zničen.

„Praha se bez kamenného mostu neobejde,“ uvažoval král Karel IV. A povolal k sobě významného stavitele Petra Parléře. „Připrav plány na stavbu nového mostu!“ přikázal staviteli král. Stavitel se dal neprodleně do práce.

Množství kameníků otesávalo kamenné kvádry, zedníci přiváželi k Vltavě maltu a dělníci pomáhali, kde bylo třeba. „Budeme do malty přidávat čerstvá vejce,“ řekl stavitel zedníkům, „tím bude malta pevnější.“ Král vydal nařízení, aby byla z celé země přivážena na stavbu vajíčka. A skutečně, z celých Čech se sjížděly vozy a přivážely vejce, která zedníci roztloukali do malty. Dodnes se smějeme příhodě, kdy se město Velvary bálo, aby se vejce při cestě nerozbily. Proto je nechali uvařit natvrdo. Prý se do malty přidávalo i mléko, ba dokonce víno.

V pozdějších letech byl most ještě mnohokrát poničen, ale vždy se ho podařilo brzy opravit. Za doby Karla IV. na mostě ještě nebyly žádné sochy, jen dřevěný kříž. U něho se naposledy modlili odsouzení k smrti.

V mostu je neznámo kde zazděn meč Bruncvíka. Až bude zemi nejhůř, projede po mostě svatý Václav a za ním mohutné vojsko rytířů, kteří do té doby čekali v Blaníku. Václavův bělouš rozkopne dlažbu a kníže zvolá: „Všem nepřátelům hlavy dolů!“ to se stane a v české zemi opět zavládne klid a mír.